12.11.07
Můj DRUHÝ blog na ESTRÁNKÁCH
Všem, kterým se můj blog líbí,
a kteří mi píšete pěkné e-maily oznamuji:
Že už mám v provozu můj DRUHÝ blog na estránkách. Najdete na něm spoustu zajímavých věciček, ale nejlepší bude,když se mrknete sami. Je o něco málo starší, než tento blog, takže by tam mělo být více.
www.stefi360.estranky.cz
a kteří mi píšete pěkné e-maily oznamuji:
Že už mám v provozu můj DRUHÝ blog na estránkách. Najdete na něm spoustu zajímavých věciček, ale nejlepší bude,když se mrknete sami. Je o něco málo starší, než tento blog, takže by tam mělo být více.
www.stefi360.estranky.cz
Egyptské věčné verše (mé překlady a úpravy)
1.
Od nepaměti přicházejí jiní,
jiní přicházejí zaty,
co odcházejí.
Faraoni dávní, bájní
dnes v pyramidách leží.
A v pyramidách spočli,
všichni mužové a hodnostáři.
Co je s nimi dnes?
Kteří stavěli pyramidy?
Co je s nimi?
Kde jsou?
Věčná slává nechť jim patří!
***
(Ze svitku harfeníků)
2.
V tu chvíli přestala voda téci
a hladina se rozestoupila,
jako by ji někdo
rozřízl nožem.
***
(Legenda o jedné s Egyptských ran - svitek písaře krále Kaisariona, před katastrofou)
3.
Stvořil jse vítr ze čtyř stran nebe,
aby každý člověk mohl ze svého života dýchat...
Stvořil jsem Nilskou záplavu,
aby nepatrný člověk měl z ní týž užitek i práva jako
vysoce postavený.
Stvořil jsem každého člověka rovným druhému.
Jejich vlastní mysl však porušila, co jsem přikázal...
Nežádal jsem, aby konali zlo.
***
(Texty rakví - Slova boha Rea)
4.
Mluv pravdu, konej pravdu,
pravda je vznešená, velká a trvalé hodnoty.
Najdi ji, neboť má být odhalena,
a učiň, aby se zaskvěla ve své vznešenosti.
Špatný čin věčného přístavu nedosáhne...
***
(Neznámý autor, tato báseň se překládá velmi těžce, některá slova najdou vystihnout přesně. Je jen na lidském srdci, jak si tuto báseň umí vysvětlit.)
5.
Rduj se a žij,
žij z každého krásného dne.
Nebude jich mnoho. Dny plynou, jako voda v Nilu.
Člověku není dáno vzít si své věci s sebou.
Kdo jednou odejde, ten už se nevrátí.
Stejně jako se nevrátí odploutá voda
z řeky Nilu.
***
(Tato báseň-úvaha je vytesána na hrobce krále Antefa, pozoruhodné na ní je, jak egyptští básníci skvěle porovnávají život k řece.)
**********Pár mích slov:**********
Překládat tyto básně není vůbec snadná záležitost, dělám to však, že mě to baví. A staroegyptština mě fascinuje. Věřte, že s jednou básní si někdy hraji i několik hodin. Prosím, dejte mi najevo, jak se vám líbí svými komentáři, abych věděla, jestli má cenu přidávat další. Děkuji :-) )
Od nepaměti přicházejí jiní,
jiní přicházejí zaty,
co odcházejí.
Faraoni dávní, bájní
dnes v pyramidách leží.
A v pyramidách spočli,
všichni mužové a hodnostáři.
Co je s nimi dnes?
Kteří stavěli pyramidy?
Co je s nimi?
Kde jsou?
Věčná slává nechť jim patří!
***
(Ze svitku harfeníků)
2.
V tu chvíli přestala voda téci
a hladina se rozestoupila,
jako by ji někdo
rozřízl nožem.
***
(Legenda o jedné s Egyptských ran - svitek písaře krále Kaisariona, před katastrofou)
3.
Stvořil jse vítr ze čtyř stran nebe,
aby každý člověk mohl ze svého života dýchat...
Stvořil jsem Nilskou záplavu,
aby nepatrný člověk měl z ní týž užitek i práva jako
vysoce postavený.
Stvořil jsem každého člověka rovným druhému.
Jejich vlastní mysl však porušila, co jsem přikázal...
Nežádal jsem, aby konali zlo.
***
(Texty rakví - Slova boha Rea)
4.
Mluv pravdu, konej pravdu,
pravda je vznešená, velká a trvalé hodnoty.
Najdi ji, neboť má být odhalena,
a učiň, aby se zaskvěla ve své vznešenosti.
Špatný čin věčného přístavu nedosáhne...
***
(Neznámý autor, tato báseň se překládá velmi těžce, některá slova najdou vystihnout přesně. Je jen na lidském srdci, jak si tuto báseň umí vysvětlit.)
5.
Rduj se a žij,
žij z každého krásného dne.
Nebude jich mnoho. Dny plynou, jako voda v Nilu.
Člověku není dáno vzít si své věci s sebou.
Kdo jednou odejde, ten už se nevrátí.
Stejně jako se nevrátí odploutá voda
z řeky Nilu.
***
(Tato báseň-úvaha je vytesána na hrobce krále Antefa, pozoruhodné na ní je, jak egyptští básníci skvěle porovnávají život k řece.)
**********Pár mích slov:**********
Překládat tyto básně není vůbec snadná záležitost, dělám to však, že mě to baví. A staroegyptština mě fascinuje. Věřte, že s jednou básní si někdy hraji i několik hodin. Prosím, dejte mi najevo, jak se vám líbí svými komentáři, abych věděla, jestli má cenu přidávat další. Děkuji :-) )
11.11.07
REFERÁT - M.T. (Marie Terezie) dětství-láska-manželství
Dětství:
- dcera Karla VI. a Alžběty Wonfenbuttelské
- vyrůstala na Vídeňském dvoře
- vzdělávali ji jezuité, mluvila:italsky, španělsky, němecy,francouzsky,
a znala dějiny
- byla velmi pohybově nadaná, ráda tančila
- měla hudební talent: už v sedmi letech hrála se sestrou v opeře
- byla miláčkem Vídně
Láska:
- Marie svého budoucího manžela poznala poprvé v šesti letech na korunovaci
jejího otce v Praze, Františku Štěpánovi bylo čtrnáct let
- František je na dohodnutí rodičů vychováván s Marií v Praze, není příliš
vzdělaný, ale je to nadaný vojevůdce
- Marie si s ním ráda hraje a velmi k němu přilne
- František se r. 1729 musí vzdálit, aby převzal vládu nad svou zemí
- je jasné, že k sobě chovají náklonost, o čemž svědčí dopisy, které si posílají
Manželství:
- po sedmiletém odloučení „nepokoje“ v Evropě utichnou a v jejich manželství
nestojí nic v cestě
- 12. února 1736 se berou ve Vídni ( avšak musí podepsat reves, že kdyby se
Mariin otec dočkal ještě syna, uvolní mu trůn )
- během tří let manželství už mají tři dcery, po patém roce i syna, kterého se
však Mariin otec nedočká
10.11.07
POVÍDKA - Samota (2-Úlomky z života)
Sotva vejdu do tichého domu, přepadne mě zima, která tu je, ani se nepřevléknu a rovnou letím do kotelny zatopit. To je mínus rodiňáku, musíte si topit sami, ještě je možnost na elektrice, ale to je zbytečně drahý, říkají naši a navíc to je potřeba až přijdou mrazy. Co nejrychleji zatopím a vydám se po schodišti nahoru do pokoje, projdu kolem klece s andulkou Sisy a zamířím ke psacímu stolu. Nechám sjet aktovku ze zad na zem a natáhnu se pod stůl, abych mohla zapnout počítač. Než počítač najede, stihnu se převléct a dokonce i nasypat zrní Sisy do klece. Když usednu k počítaču, ani mě nepřekvapí dvě obálky, které blikají na monitoru, jako signál, že mi na icq přišla zpráva. Nebyla jsem na počítači jak dlouho? Tři dny? Určitě tři, naposledy v neděli a dnes je středa. Otevřu obálky, ta první je od Alexe, zvláštní kluk, seznámili jsme se na jednom projektu Live Earth v Brně, já zastupovala s učitelkou přírodopisu naši školu, a on zase jejich Brněnskou. Měli jsme v hodně věcech podobné názory a rozuměli jsme si. Bylo to loni, byl v devítce. Letos je na střední, ale stále si píšeme a podstatou je, že máme o čem.Zve mě do Brna, na výstavu týkající se CHKO. Rovnou mu s lítostí odepíšu, že ne. Teď s takovou spoustou učení to nepřipadá v úvahu. Další obálka patří Lence, psala mi ji už v neděli, jako vždy, nevěděla co je za úkoly. A zase, jako vždy si na školu vzpoměla v půl deváté večer. No jo, měla jsi smůlu Leni, to jsem na počítači nebyla. Odstraním obálku a najedu na elektronickou poštu, na mailu nic, kromě obvyklých přeposílaček, podívám se na ta vtipná videa a najedu si na stránky mamčiny práce, jestli není zrovna na jejich online stránkách. Je to něco jako chat, když tam je, můžu si s mámou naživo psát, samozřejmě, že jen na chvíli, mamka nemá tolik času a navíc může kdykolik přijít šéf a ten by nebyl asi moc nadšený, kdyby zjistil, že místo odpovědí zákazníkům na životní prostředí píše si s dcerou, co bude na večeři. Vzhledem tomu, že tam mamka není, vypnu počítač a jdu si udělat pizzu, kterou jsem si koupila a na kterou mám úděsnou chuť.
Při jídle myslím zase na tu novou holku, od kud asi je, to jméno... Anne, to je anglický. Vypadala tak smutně, zaraženě. V rychlosti hodím talíř do myšky, jdu se znovu převléct do jeansů a vyběhnu ven, ani nejdu na autobus, proběhnu to uličkou kolem kina a vejdu do obchodu s oděvy, už dlouho se ohlížím po nové bundě, tak se podívám. Projdu si všechny přijatelný, ale žádná mi nějak moc do oka nepadne. Vyjdu na ulici a zamířím si to ještě k Takku, značkové prodejně, sice na koci města, ale času mám dost a prachů taky. Sotva vejdu do obchodu, uchvátí mě pohled na modrou bundu, oblečenou na figurýně. Hned ke mě přispěchá, až příliš ochotná prodavačka: „Přejete si?“ Sjede mě pohledem, jako bych snad kradla, či co. „Ano, chci si zkusit tuhle.“ Ukážu prstem na bundu. Prodavačka přistoupí k figurýně a bundu z ní začne stahovat. „Máte štěstí, je poslední.“ Podá mi bundu, odejdu s ní do kabinek a vyzkouším ji, pande jako ulitá, až na ty rukávy, mohli by být delší. Jsem rozhodnutá hned. „Tak co?“ Zeptá se, jned co vyjdu. Kývnu a zamířím ke kase. Naklape požadovanou cenu odsrříhne cenovka a bundu mi zabalí. „869 korun“ Oznámí mi. Podám jí peníze a chystám se odejít, ale koho tu nevidím Dívka ze školy, stojí před obchodem a přez sko se dívá na mě. Trošku se zarazím a cítím se nesvá. Vyjdu z obchodu a zamířím k ní. Rozhodnu se prolomit ledy: „Ahoj“ Pozdravím ji. „Aoj“ Odpovími, češtinu teda skvěle neovládá, ale začátek dobrá. „Ty jsi tu nová, že? Viděla jsem tě dnes ve škole.“ Neodpovídá, jen kývne. „Jak se jmenuješ?“ Zeptám se jí na otázku, ikdyž znám odpoveď. Je to jen kvůli udržení konverzace. „Anne“ Kývnu: „Ahoj Anne, já jsem Tereza.“ Když neodpovídá, pokračuju: „Ty tu někde bydlíš?“ Rozhlédnu se po okolí, zavrtí hlavou. Ta holka snad neumí nic jiného! „U šoly“ Jednoduchá odpověď, ne, že bych já nerada nemluvila ve větách jednoduchých, já nejsem moc výřečná a vím to o sobě, neřejnu více, než je třeba. Ale taková teda rozhodně nejsem. „No, já už musím, domů“ Ukončuji náš velkej rozhovor. „Ahoj“ Řeknu jí, místo odpovědi zase jen kývne. Pomalu jdu, přijdu domů, zamířím do kuchyně a sním zbytek pizzy, vytáhnu si časopis a dám se do luštění, ne že bych v tom nějak vynikala, ale jak se říká, zkušenistmi se člověk učí, já luštím asi od doby, co umím psít. Začínala jsem u obrázkovejch a teď jsem u křížovek třetího stupně a nedoplněné mám jen dvě. Ale s těmi mi pomůže táta, ten je v luštění mistr přeborník. U nás na něj nikdo nemá. Co tu ještě máme? Prolistuji časopis... Sudoku neluštím, na horoskopy nevěřím, melodie na mobil nestahuju. Takže tu není nic, podívám se tedy na horoskop, když tu není nic solidnějšího: Špatný týden, nevystavujte se nebezpečí, pozor na své nejlepší přátele-kijí pikle, a pozor ať nepropasete člověka, který bude, pokud si ho všimnete mít na váš život maximální vliv. Nedejte na posudky a názory jiných. Fakt zajímavej horoskop, větší kraviny tam ani dát nemůžou. Mrknu na hodiny, půl sedmé, znamená, že tu už naši brzy budou. Jdu do svého pokoje a vytáhnu učení, zítra toho na učení moc není, jen zemák a děják, a udělat úkol do matiky. Začnu tedy tou matikou. Tak to je z krku, a teď to učení.
Nestihnu si projet ani hustotu obyvatelstva a vyruší mě přijíždějící auto. Vykouknu z balkónu, našu. Super, samota končí. Cestou do kuchyně se stavím v šatníku pro ještě nevybalenou bundu, abych ji mhla ukázat mamce. Po setkání s Anne mě na s ní nějak i přešla radost. Mamce se nová bunda líbí: „Moc ti sluší, Teri. Je ty rukávy by mohli být delší.“ Kývnu: „Jo mami, já vím, ale tahle byla poslední.“ Podám mamce lístek od bundy a nákupu, ta se však na něj ani nepodívá a zeptá se kolik dohromady?“ Mamka lístky nikdy nekontroluje, kdybych ji chtěla ošidit, šlo by to bez potíží. „Bunda 869korun a nákup 47korun“ Mamka mi podí tisícovku. „Je to i na zítřejší nákup.“ Kývnu, dám jí na podepsání sešit, je děs, že po nás na škole tyhle vymoženosti ještě chtějí. Mamka úkoly nekontroluje, proto je lepší ho dát jí, než tátovi, ten to vždy přepočítává, případně přeměřuje. Právník se v něm nezapře. „Ahoj Teri“ Táta vchází do dveří, úsměv na rtu, něco má v tašce za zády. „Ahoj tati.“ Postoupím o kousek dál, abych viděla, co má taťka za zády, ale on si toho všimne a honem se pootočí. „Ty jsi ale zvědavá!“ Co by to tak mohlo být? Napadá mě, narozky nemám, svátek nemám, nic geniálního jsem neprovedla, nebo snad ano? Aha!! Dojde mi, před měsícem vyšla nová kniha od Danikena, toho já zbožňuju, píše skvěle. Včera jsem se o to nechtěně před tátou zmínila, když jsme se probírali knihovnou. Táta, pokud jde o knihy, schvalujeje, nekoupil by mi žádný dárek jen tak, jako nějakou hloupost. Ale pokud jde o dobré knihy, ty se podle něj nikdy neztratí a jsou to dobře investované peníze. Táta se podívá, co mamka podepisuje. „ÁÁÁ domácí úkol z matiky. Když bude dobře, tak třeba něco dostaneš.“ Jsem jak malá fakt, úplně se potím a přemýšlím, jesti mám úkol dobře, taťka ho přejede a zatváří se spoojeně. Podámi balíček. Nezdržuji se ani nůžkami, prostě ho roztrhnu a vrhnu se pro knihu, přesně pro to, pro co jsem předpokládala. Knížka. Obejmu taťku, poděkuju mu a zapadnu v koupelně, pustím si sprchu a smývám ze sebe stopy dnešnáho dne. A že to byl zvláštní den! Připravím si věci do batohu a ikdyž je teprve půl osmé, jdu do postele, vychutnat si novou knížku.
Bože, jak já tento zvuk nesnáším!! Natáhnu se někam pod postel pro mobil, abych ten příšerný zvuk vypnula. Vlastně to není vůbec špatný zvuk, je to nová písnička od Hilary Duff, jen je puštěná v nesprávnou chvilku.
Pomalu, protože po ránu mám rozlámané tělo dojdu do kuchyně, kde si zapnu konvici, a udělám si kafe, jinak bych snad ani nemohla fungovat. Navíc je dneska osm hodin, tak to vypadá, že ve škole budu do tří, než se dostanu domů, tak do čtyř. Konvoce právě klapla, zaliju si kafe, a pomalu jdu do koupelny, mám to lehčí, než v ostatních rodinách, kde se všichni perou o koupelnu, já ji mám sama pro sebe. Naši jezdí už v půl šesté do práce, takže pohodička.Po raních rutinách, které dělá asi každá holka: líčení, česání,... se zajdu převléct, pustím si Shakitu, písničku číslo jedna - Objection, písnička, která rozproudá krev v žilách. A skvělou píseň spojím s kafem a můžu říct, že mám za sebou úspěšný start. S pěti minutovým předstihem vyrazím na autobusovku, cestou si ještě stihnu koupit svačinu a pokecat s bývalým spolužákem, kterej šel na gympl.
V autobuse je tlačenice jako vždycky, někdo do vás při nástupech a výstupech pořád kope, ždouchá, objímá, pak ani nevíte, zda je to schválně, či nechtic. Kdo se v tom má vyznat? Nevím proč, ale vždycky když se s někým v autobuse takhle mačkám, jako že to je každé ráno, vybaví se mi scéna z jednoho filmu - Kameňák, kdy jedou kámošky autobusem, kde je děsná tlačenice a ta jedna na tu druhou přes půl autobusu volá: „Asi budu matkou!!“ A ta druhá přes půl atobusu: „Neblázni! A s kým?!“ A ta první: „To ještě nevím, nemůžu se votočit!“ Kdybych se mačkala s takovým pěkným klukem, jako byl právě v tom filmu, tak neřeknu nic, ale já při mé smůle se mačkám s nějakým bezdoovcem, kterej strašně smrdí chlastem. Nevím, zda mám víc litovat sebe, nebo mou novou bundu! Při vzpomínce na bundu se mi vybaví Anne, ta divná holky. Vlastně s Klárou i s ostatníma holkama začínám souhlasit, že je divná, nebo vadná. Vždyť se se mnou ani nepokusila mluvit. __ „Auu!!!“__Autobus prudce zabrzdil, a pan smradlavá za mnou do mě pěkně narazil. Ještě, že už příští stanici vystupuju.
Před autobusem na mě čekají holky, po přivítání se vydáme směr škola, ale nespěcháme, jezdím dřívějším autobusem, abychom měli ještě čas pokecat a někdy i kvůli tomu, že mívám sraz z redakcí, ohledně našeho časáku. Pomalu se loudáme přes hřiště, schválně oklikou ke škle a mluvíme o letošním školním zájezdu do Anglie.“Já nevím, jestli pojedu“ Svěřím se holkám. „Proč bys nejela?“ Nechápe Lenka. „Vy jste v balíku, tak v čem je problém?“ No jistě, ta vždy všechno vidí jen v penězích. „O prachy tu nejde.“ Odseknu trochu podrážděně. „Ne?! Tak o co? Máma sekretářka táta právník, o co tu teda jde?!“ Vyjela na mě ostřejc Lenka.Mám Lenku ráda, ale ty její nálady, jen vstane špatnou nohou, a už jsou z toho kamarádské hádky. Navíc nám Lenka závidí, myslí, že prachy jsou vše. Někdy Lenku i chápu, táta alkoholik, věčně v léčebně a máma, jako uklízečka zrovna moc prachů ušetřit nemůže, já jsem nikdy Lence ohledně oblečení ze sekáče a podobnejch věcí nic neříkala a upřímě je to fuk. Lenča si stěžovat nemůže, přes týden je stejně většinu času u babičky a dědy, kteří ji mají rádi a podporují i v jejich zájmech. Dávají Lence peníze na straveny, a ikdyž jim Leňa řekla, že si obědy nekupuje, řekli, že si to má nechat na svačiny, nebo jako kapesné. Co se týče té Anglie, jsou jí ji taky ochotní zaplatit. Já však do Anglie nechci z jiných důvodů, jede se tam o Velikonočních prázdninách a to já trávím prázdniny u babičky, vím, že jsem v tomhle jako malá holka, ale je to prostě něco jako naše tradice, kterou vždycky dodržujeme. Chodíme na výšlapy po horách, obhlížíme přírodu, zajedeme do Polska na nákupy a hlavně vypadneme z města, což je pro mě důležité i po zdravotní stránce, protože jsem silná alergička a astmatička, horské klima je pro mě vysvobození od záchvatů a kašlů.
Lence nemá cenu nic vysvětlovat, zůstanu potichu. Mlčky dojdeme před školu a počkáme na otevření dveří, protože jsme tu brzy. Je mezi námi až trapné ticho, tak zkusím prolomit ticho: „Bude víkend, co podnikneme?“ Na to Marťa hned ožije: „Slyšela jsem, že dávaj nějakej novejch film, je to něco jako pokračování Božskýho Bruse, počkat, jak jen se to jmenuje... jo!! Evan! Božský Evan, mám to. Na to Lenča pokrčí rameny: „Spím u babi, je mi to jedno.“ Vyřešeno, máme plán na víkend. Mimo to chci o víkendu udělat pořádnej úklid pokoje, mám tam v psacím stole takovej bordel, že nemůžu najít absolutně nic, učení je smýchaný s poznámkama k novinám, mezi tím jsou diáře s akcema, časopisy... no, nedá se tam hnout. A taky bych měla vážně zapracovat na mém článku do novin, zatím toho moc nemám. Mamka mi sice slíbila, nějaký vliv oteplování na živočichy na pólech, ale zatím mi nic nedonesla. Asi se mrknu co je o tom nového na netu a půjdu pokecat trochu na icq...
Konečně nás pustí do školy, při výslíkání si Lenča všimne, mé nové bundy. A zase normálě, jako by mezi námi nebyla žádná hádka řekne: „Hezká bunda, Ter.“ „Jo? Díky.“ Jsem ráda, že jsem se trefila do jejího vkusu, té se zrovna moc věcí nelíbí. „Je fakt dobrá!“ Přídá se Marťula.
Ve třídě je ráno rozruch, ostatně jako vždycky, lítaj kolem vás předměty, sem tam vás něco bouchne, opisují se úkoly, prostě jako vždycky. Snad dnešk nějak přežiju, pomyslím si v duchu a přepnu mozek na školu, teda aspoň se o to pokouším.
***
Při jídle myslím zase na tu novou holku, od kud asi je, to jméno... Anne, to je anglický. Vypadala tak smutně, zaraženě. V rychlosti hodím talíř do myšky, jdu se znovu převléct do jeansů a vyběhnu ven, ani nejdu na autobus, proběhnu to uličkou kolem kina a vejdu do obchodu s oděvy, už dlouho se ohlížím po nové bundě, tak se podívám. Projdu si všechny přijatelný, ale žádná mi nějak moc do oka nepadne. Vyjdu na ulici a zamířím si to ještě k Takku, značkové prodejně, sice na koci města, ale času mám dost a prachů taky. Sotva vejdu do obchodu, uchvátí mě pohled na modrou bundu, oblečenou na figurýně. Hned ke mě přispěchá, až příliš ochotná prodavačka: „Přejete si?“ Sjede mě pohledem, jako bych snad kradla, či co. „Ano, chci si zkusit tuhle.“ Ukážu prstem na bundu. Prodavačka přistoupí k figurýně a bundu z ní začne stahovat. „Máte štěstí, je poslední.“ Podá mi bundu, odejdu s ní do kabinek a vyzkouším ji, pande jako ulitá, až na ty rukávy, mohli by být delší. Jsem rozhodnutá hned. „Tak co?“ Zeptá se, jned co vyjdu. Kývnu a zamířím ke kase. Naklape požadovanou cenu odsrříhne cenovka a bundu mi zabalí. „869 korun“ Oznámí mi. Podám jí peníze a chystám se odejít, ale koho tu nevidím Dívka ze školy, stojí před obchodem a přez sko se dívá na mě. Trošku se zarazím a cítím se nesvá. Vyjdu z obchodu a zamířím k ní. Rozhodnu se prolomit ledy: „Ahoj“ Pozdravím ji. „Aoj“ Odpovími, češtinu teda skvěle neovládá, ale začátek dobrá. „Ty jsi tu nová, že? Viděla jsem tě dnes ve škole.“ Neodpovídá, jen kývne. „Jak se jmenuješ?“ Zeptám se jí na otázku, ikdyž znám odpoveď. Je to jen kvůli udržení konverzace. „Anne“ Kývnu: „Ahoj Anne, já jsem Tereza.“ Když neodpovídá, pokračuju: „Ty tu někde bydlíš?“ Rozhlédnu se po okolí, zavrtí hlavou. Ta holka snad neumí nic jiného! „U šoly“ Jednoduchá odpověď, ne, že bych já nerada nemluvila ve větách jednoduchých, já nejsem moc výřečná a vím to o sobě, neřejnu více, než je třeba. Ale taková teda rozhodně nejsem. „No, já už musím, domů“ Ukončuji náš velkej rozhovor. „Ahoj“ Řeknu jí, místo odpovědi zase jen kývne. Pomalu jdu, přijdu domů, zamířím do kuchyně a sním zbytek pizzy, vytáhnu si časopis a dám se do luštění, ne že bych v tom nějak vynikala, ale jak se říká, zkušenistmi se člověk učí, já luštím asi od doby, co umím psít. Začínala jsem u obrázkovejch a teď jsem u křížovek třetího stupně a nedoplněné mám jen dvě. Ale s těmi mi pomůže táta, ten je v luštění mistr přeborník. U nás na něj nikdo nemá. Co tu ještě máme? Prolistuji časopis... Sudoku neluštím, na horoskopy nevěřím, melodie na mobil nestahuju. Takže tu není nic, podívám se tedy na horoskop, když tu není nic solidnějšího: Špatný týden, nevystavujte se nebezpečí, pozor na své nejlepší přátele-kijí pikle, a pozor ať nepropasete člověka, který bude, pokud si ho všimnete mít na váš život maximální vliv. Nedejte na posudky a názory jiných. Fakt zajímavej horoskop, větší kraviny tam ani dát nemůžou. Mrknu na hodiny, půl sedmé, znamená, že tu už naši brzy budou. Jdu do svého pokoje a vytáhnu učení, zítra toho na učení moc není, jen zemák a děják, a udělat úkol do matiky. Začnu tedy tou matikou. Tak to je z krku, a teď to učení.
Nestihnu si projet ani hustotu obyvatelstva a vyruší mě přijíždějící auto. Vykouknu z balkónu, našu. Super, samota končí. Cestou do kuchyně se stavím v šatníku pro ještě nevybalenou bundu, abych ji mhla ukázat mamce. Po setkání s Anne mě na s ní nějak i přešla radost. Mamce se nová bunda líbí: „Moc ti sluší, Teri. Je ty rukávy by mohli být delší.“ Kývnu: „Jo mami, já vím, ale tahle byla poslední.“ Podám mamce lístek od bundy a nákupu, ta se však na něj ani nepodívá a zeptá se kolik dohromady?“ Mamka lístky nikdy nekontroluje, kdybych ji chtěla ošidit, šlo by to bez potíží. „Bunda 869korun a nákup 47korun“ Mamka mi podí tisícovku. „Je to i na zítřejší nákup.“ Kývnu, dám jí na podepsání sešit, je děs, že po nás na škole tyhle vymoženosti ještě chtějí. Mamka úkoly nekontroluje, proto je lepší ho dát jí, než tátovi, ten to vždy přepočítává, případně přeměřuje. Právník se v něm nezapře. „Ahoj Teri“ Táta vchází do dveří, úsměv na rtu, něco má v tašce za zády. „Ahoj tati.“ Postoupím o kousek dál, abych viděla, co má taťka za zády, ale on si toho všimne a honem se pootočí. „Ty jsi ale zvědavá!“ Co by to tak mohlo být? Napadá mě, narozky nemám, svátek nemám, nic geniálního jsem neprovedla, nebo snad ano? Aha!! Dojde mi, před měsícem vyšla nová kniha od Danikena, toho já zbožňuju, píše skvěle. Včera jsem se o to nechtěně před tátou zmínila, když jsme se probírali knihovnou. Táta, pokud jde o knihy, schvalujeje, nekoupil by mi žádný dárek jen tak, jako nějakou hloupost. Ale pokud jde o dobré knihy, ty se podle něj nikdy neztratí a jsou to dobře investované peníze. Táta se podívá, co mamka podepisuje. „ÁÁÁ domácí úkol z matiky. Když bude dobře, tak třeba něco dostaneš.“ Jsem jak malá fakt, úplně se potím a přemýšlím, jesti mám úkol dobře, taťka ho přejede a zatváří se spoojeně. Podámi balíček. Nezdržuji se ani nůžkami, prostě ho roztrhnu a vrhnu se pro knihu, přesně pro to, pro co jsem předpokládala. Knížka. Obejmu taťku, poděkuju mu a zapadnu v koupelně, pustím si sprchu a smývám ze sebe stopy dnešnáho dne. A že to byl zvláštní den! Připravím si věci do batohu a ikdyž je teprve půl osmé, jdu do postele, vychutnat si novou knížku.
Bože, jak já tento zvuk nesnáším!! Natáhnu se někam pod postel pro mobil, abych ten příšerný zvuk vypnula. Vlastně to není vůbec špatný zvuk, je to nová písnička od Hilary Duff, jen je puštěná v nesprávnou chvilku.
Pomalu, protože po ránu mám rozlámané tělo dojdu do kuchyně, kde si zapnu konvici, a udělám si kafe, jinak bych snad ani nemohla fungovat. Navíc je dneska osm hodin, tak to vypadá, že ve škole budu do tří, než se dostanu domů, tak do čtyř. Konvoce právě klapla, zaliju si kafe, a pomalu jdu do koupelny, mám to lehčí, než v ostatních rodinách, kde se všichni perou o koupelnu, já ji mám sama pro sebe. Naši jezdí už v půl šesté do práce, takže pohodička.Po raních rutinách, které dělá asi každá holka: líčení, česání,... se zajdu převléct, pustím si Shakitu, písničku číslo jedna - Objection, písnička, která rozproudá krev v žilách. A skvělou píseň spojím s kafem a můžu říct, že mám za sebou úspěšný start. S pěti minutovým předstihem vyrazím na autobusovku, cestou si ještě stihnu koupit svačinu a pokecat s bývalým spolužákem, kterej šel na gympl.
V autobuse je tlačenice jako vždycky, někdo do vás při nástupech a výstupech pořád kope, ždouchá, objímá, pak ani nevíte, zda je to schválně, či nechtic. Kdo se v tom má vyznat? Nevím proč, ale vždycky když se s někým v autobuse takhle mačkám, jako že to je každé ráno, vybaví se mi scéna z jednoho filmu - Kameňák, kdy jedou kámošky autobusem, kde je děsná tlačenice a ta jedna na tu druhou přes půl autobusu volá: „Asi budu matkou!!“ A ta druhá přes půl atobusu: „Neblázni! A s kým?!“ A ta první: „To ještě nevím, nemůžu se votočit!“ Kdybych se mačkala s takovým pěkným klukem, jako byl právě v tom filmu, tak neřeknu nic, ale já při mé smůle se mačkám s nějakým bezdoovcem, kterej strašně smrdí chlastem. Nevím, zda mám víc litovat sebe, nebo mou novou bundu! Při vzpomínce na bundu se mi vybaví Anne, ta divná holky. Vlastně s Klárou i s ostatníma holkama začínám souhlasit, že je divná, nebo vadná. Vždyť se se mnou ani nepokusila mluvit. __ „Auu!!!“__Autobus prudce zabrzdil, a pan smradlavá za mnou do mě pěkně narazil. Ještě, že už příští stanici vystupuju.
Před autobusem na mě čekají holky, po přivítání se vydáme směr škola, ale nespěcháme, jezdím dřívějším autobusem, abychom měli ještě čas pokecat a někdy i kvůli tomu, že mívám sraz z redakcí, ohledně našeho časáku. Pomalu se loudáme přes hřiště, schválně oklikou ke škle a mluvíme o letošním školním zájezdu do Anglie.“Já nevím, jestli pojedu“ Svěřím se holkám. „Proč bys nejela?“ Nechápe Lenka. „Vy jste v balíku, tak v čem je problém?“ No jistě, ta vždy všechno vidí jen v penězích. „O prachy tu nejde.“ Odseknu trochu podrážděně. „Ne?! Tak o co? Máma sekretářka táta právník, o co tu teda jde?!“ Vyjela na mě ostřejc Lenka.Mám Lenku ráda, ale ty její nálady, jen vstane špatnou nohou, a už jsou z toho kamarádské hádky. Navíc nám Lenka závidí, myslí, že prachy jsou vše. Někdy Lenku i chápu, táta alkoholik, věčně v léčebně a máma, jako uklízečka zrovna moc prachů ušetřit nemůže, já jsem nikdy Lence ohledně oblečení ze sekáče a podobnejch věcí nic neříkala a upřímě je to fuk. Lenča si stěžovat nemůže, přes týden je stejně většinu času u babičky a dědy, kteří ji mají rádi a podporují i v jejich zájmech. Dávají Lence peníze na straveny, a ikdyž jim Leňa řekla, že si obědy nekupuje, řekli, že si to má nechat na svačiny, nebo jako kapesné. Co se týče té Anglie, jsou jí ji taky ochotní zaplatit. Já však do Anglie nechci z jiných důvodů, jede se tam o Velikonočních prázdninách a to já trávím prázdniny u babičky, vím, že jsem v tomhle jako malá holka, ale je to prostě něco jako naše tradice, kterou vždycky dodržujeme. Chodíme na výšlapy po horách, obhlížíme přírodu, zajedeme do Polska na nákupy a hlavně vypadneme z města, což je pro mě důležité i po zdravotní stránce, protože jsem silná alergička a astmatička, horské klima je pro mě vysvobození od záchvatů a kašlů.
Lence nemá cenu nic vysvětlovat, zůstanu potichu. Mlčky dojdeme před školu a počkáme na otevření dveří, protože jsme tu brzy. Je mezi námi až trapné ticho, tak zkusím prolomit ticho: „Bude víkend, co podnikneme?“ Na to Marťa hned ožije: „Slyšela jsem, že dávaj nějakej novejch film, je to něco jako pokračování Božskýho Bruse, počkat, jak jen se to jmenuje... jo!! Evan! Božský Evan, mám to. Na to Lenča pokrčí rameny: „Spím u babi, je mi to jedno.“ Vyřešeno, máme plán na víkend. Mimo to chci o víkendu udělat pořádnej úklid pokoje, mám tam v psacím stole takovej bordel, že nemůžu najít absolutně nic, učení je smýchaný s poznámkama k novinám, mezi tím jsou diáře s akcema, časopisy... no, nedá se tam hnout. A taky bych měla vážně zapracovat na mém článku do novin, zatím toho moc nemám. Mamka mi sice slíbila, nějaký vliv oteplování na živočichy na pólech, ale zatím mi nic nedonesla. Asi se mrknu co je o tom nového na netu a půjdu pokecat trochu na icq...
Konečně nás pustí do školy, při výslíkání si Lenča všimne, mé nové bundy. A zase normálě, jako by mezi námi nebyla žádná hádka řekne: „Hezká bunda, Ter.“ „Jo? Díky.“ Jsem ráda, že jsem se trefila do jejího vkusu, té se zrovna moc věcí nelíbí. „Je fakt dobrá!“ Přídá se Marťula.
Ve třídě je ráno rozruch, ostatně jako vždycky, lítaj kolem vás předměty, sem tam vás něco bouchne, opisují se úkoly, prostě jako vždycky. Snad dnešk nějak přežiju, pomyslím si v duchu a přepnu mozek na školu, teda aspoň se o to pokouším.
***
POVÍDKA-Samota (1-První pohled)
Zajímavá, fakt. Sice nevím, co na ní vidím, ale je to zajímavé. Rozhodně lepší než poslouchat řeči učitele o našich svátcích, které jsou celkově nudné, ale když k nim přidá ještě vlastní názory je to nejnudnější hodina dne. Takže radši studuji propisku, není na ní sice nic k vidění, ale prsty si s ní rády pohrají, ťukají ní o lavici, a sledují, jak náplň zajímavě vyjíždí a zase zajíždí dolů. Tuhle činost zvládnu dělat ještě dalších třicet minut, do konce hodiny.
Přestávka, to nejlepší na škole - jednoznačně přestávka, člověk si popovídá s přáteli, podrbe učitele. sní svačinu, je až nauvěřitelné, co za tak krátkou dobu stihne udělat. Hned co si připravím na další hodinu, odejdu s Lenkou a Marťou na záchod, je to jediné místo, kde nejsou ostatní opice třídy a kde si my tři můžeme nerušeně promluvit. Řekla jsem nerušeně?? Omyl, myslela jsem většinou nerušeně, to by sem však nemohli přijít ty husy z 9A. Takže máme po soukromém rozhovoru, Lenča tedy začne téma takzvaně všeobecné, dostupné pro každé ucho. „Tak jak se vám líbyli včerejší Losťáci?“ No jasně, že mě to nenapadlo dřív, ta neumí mluvit o ničem jiném. než o Losťácích, ale čemu se u ní divit? Je to televizní dealer, a náš zpravodaj o nových filmech a životech herců v jednom. V Hollywoodu se něco šustne a Lenče nám to už hlásí. „Losťáci? Na ty nebyl čas, šprtala jsem anglinu.“ U Marti se není čemu divit, ta šrotí snad i ve spaní. Ne, že by na tom bylo něco zlého, spíše naopak, má skvělé výsledky, a taky má skvělý důvod je mít. Kdyby na vysvědčení nebyly samé, nebyla by Francie, ale pouhý Německo. A Německo by naše hvězda nepřežila, prázdniny bez módy a showbyzbysu? To je jako obloha bez sluníčka. „A co ty Teri, dívala ses?“ Vyruší mě Lenča s přemýšlení. „Ne.“ Stručná odpověď. Mé myšlenky však nahlas vysloví Marťa: „Stručná jako vždycky, kdybys udělala větu rozvitou, tak bys to snad ani nebyla ty.“Protáčím oči v sloup: „Víte, že je zbytečný se mě na to ptát, ty vaše seriálový kraviny zrovna nemus...“ Vyruší mě však Marťa, která se musí o všem informovat: „A co tam bylo Leni? Ukázky vypadali slibně.“ No, teď zvednu hlavu i já, ukázky jsou sice vždycky zajímavý, zvlášť pokud jde o nejsledovanější seriál současnosti. Ale tentokrát mě tam upoutal můj dřívější hrduna, ještě z doby, kdy jsem tenro seriál pravidelně sledovala, Sawyer. „V ukázkách to vypadlalo, že je Sawyer zraněn.“ Podotknu a Lenča se zašklebí: „A pak, že to jsou jen kraviny, není raněnej, mají to jen tak sestříhaný, aby to tak vypadalo, ten zraněnej je Jack, ale už je na tom, jak se dá předpokládat zase OK...“ Víc už Lečino básnění o seriálu neposlouchám, upotá mě však holka, která stojí v rohu umývarný a kouká na zem, instinktyvně se podívám také, převapí mě však, že nic nevidím. Nenápadně žduchnu Marťu, která stojí opřená o zeď, hned vedle mě. „Co?!“ Pohledem naznačím, ať se podívá. Pokrčí rameny. „Tu neznám, kdo to je?“ Chvíli všechny tři stojíme a upřeně neznámý objekt sledujeme. Vypadá úplně mimo, dlouhé černé vlasy splívají kolem bledého obličeje, je celkem pěkná. „Není to ta holka, která přibyla do 7?“ Ozve se Marťa, stále na ní koukáme, jako bychom viděli Marťana. Jaktože si holky z 9A, co stojej hned vedle ní ničeho nevšimou. Lenča hodlá na záhadu přijít, přejde k holkám z devítky, s kterejma se jinak nijak nebaví, otočí se k našemu ostře sledovanému objektu zády a pošeptá jedné z hole, kterou já ani neznám něco do ucha. Ta se ohlédne na dívku v koutě přes rameno, něco Lence pošeptá a pokrčí rameny. Lenča k nám docupitá a hned nám hlásí: Takže Eva říkala, že tu je nová, ale, že je vadná. S nikým nemuví a jmenuje se...“ Zkousne si ret a přemýšlí, ach ta paměť, co Leni? Popichuji ji v duchu. „Jo, mám to“ Jmenuje se Anne Drive něco, to příjmení má jakýsi zamotaný...“ Omlouvá se. „Takže je cizinka“ Konstatuje logické odůvodnění Marťa.
Chvíli se na Anne, mimochodem skvělé jméno, díváme, ale pak Lenča stočí rozhovor na Losťáky = Ztraceni. „Je to čím dále napínavější, jsem zvědavá na další díl, ten bude hodně zaměřenej na život Kate, ještě předtím, než ztroskotají.“ Já Lenču vnímám jen na půl ucha, stále po očku sledují tajemnou dívku, no, vlastně ne tak tajemnou. Už víme i jméno. Proč je tak smutná? A co je na ní vadného? Mé přemýšlení vyruší náhlé rozletění dveří z chodby, vtrhne sem Klára ze sedmičky, znám se s ní jen od vidění, ale nijak moc ji nemusím, patří k drbnám naší školy. „Anne??“ Rozhlíží se po umývárně. „Anne!!“ Zavolá už ostřeji, po té co Anne spatří. „Hledá tě Jordánová, že nemáš vyplněný nějaký papíry, nebo co.“ Anne, která při rozhovoru, který vedla Klára ani nezvedla hlavu. Teď však nepatrně kývla, dala ruce do kapes a vypochodovala ze dveří, které ještě Klára držela. „Mluvila s někým?“ Zeptá se celé umývárny, všechny holky i devítka zvednou hlavy. „Ne“ Neodpovíme sice jednohlasně, ale za to všichni stejně. „Proč?“ Zeptám se jí naopak já. „Jen tak, čekáme na první slovo, který bude patřit nám a ne jen učitelům.“ Mrkne na mě. Z jejího hlasu byl slyšet posměch. „Je to cizinka, možná je jen zaražená, chce to čas.“ Zastane se jí jedna z holek z devítky. Klára pokrčí rameny a ušklíbne se. „Ten měla celej včerejšek a půlku dneška.“ A odchází. Přestanu přemýšlet o nové studentce a jejímu zvláštnímu chování a mrknu se na mobil, kvůli hodinám. „Bude zvonit.“ Oznámím holkám. Sborově se odlepíme oz zdi, o kterou jsme opřené a vydáme se do třídy.
Ještě ani nedosedneme, už zvoní. Natáhnu se pro sešit před sebou, a přejedu si rychle vzorečky pro vypočítání hustoty, co kdyby Hofmanová náhodou přišla s testíkem? To by u ní nebyla žádná novinka. Nestihnu si ani dočíst první způsob výpočtu a do třídy nacupitá profesorka. Odloží své věci na stůl a udýchaně si lokně čaje, který si v hrnku donesla. „Tak.“ Bez zbytečného protahování nám rovnou vyjmenuje tři jména, která nastoupí k tabuli. Tento tip zkoušení nesnáším, vždy, když jste mezi těmi třemi zkoušenými, jste většinou v nevýhodě, pokud umíte jen něco. Pokud otázku položenou vám nezodpovíte, zodpoví jí váš soused, pokud k tomu přidá ještě vlastní názory, kterých si Jordnánice cení, jste zesměšněn před svými sousedy, jako by jste nic neuměl. Je to jednoduché: Pět záludných otázek s chytáky a pět stupňů přísného známkování na jednoho. Co více si přít? Když u Jordánice dostanete trojku, můžete být ještě rád. Je pravdou, že Jordánice je takto přísná, pokud jdeo známkování při ústním, ale když pak dojde na samotné výzo, vždycky vám dá o stupeň lepší známku, než vám vychází, navíc se u ní dají známky nachytat pomocí referátů, které si stahujeme z netu a z pokusů, které si připravujeme doma a kter potom musíme předvést před třídou. Takže když to zhodnotíte se vším všudy, není to zas taková hrůza. Mezi tím, co Jordánice mučí tři žáky, já si v klidu dočtu příklady a ještě si stačím ořezat tužku.
Látka vysvětlena, hodina zakončena, obědová přestávka začíná. Ne, že bych ji měla ráda, protože je obědová, ty nechutnosti, co nám ve škole vaří, jsou tak dobrý akorát na okrasu. Chuťově na otravu. Místo do jídelny, kam zamíří asi půlka lidí z naší třídy vytáhnu z batohu misku se skvělým těstovinovým salátem, který bych mohla jíst skoro pořád, Těstovinové saláty prostě miluju. Lenča s Marťou, které taky nechodí na obědy vytáhnou stejně jako já své misky se salátem. Je to prostě náš zvyk, ve středu salát,. Zvláště, když experimentujeme s naším kuchařským uměním a ochutnáváme výtvory té druhé, začíná zábava, Marťa má stejně jako já s brokolicí, kterou obě milujeme, Lenča má s rajčaty, které už já tak nemusím, ale v salátu mi nevadí.
Hned, co dojíme jdeme se podívat na hlavní nástěnku ke sborovně, už je zde vystaven i papír, od kdy si žáci mohou zakoupit školní noviny, ach ano, noviny, letos jsem do nich zatím o oteplování a nových jevech moc nepsala. Jsem totiž publicistka v oddělení Planeta země, kde se zajímám a specializuji ve psaní na obor oteplování. Noviny, ikdyž je jaro a blíží se konec školního roku mají čím dál větší úspěch tohle číslo, které se bude vydávat za týden bude stát za to. Celou stranu ve formátu A4 mám jen já pro sebe. A to se ví, že toho využiju“ Doma už mám zase spoustu materiálů o projekti Live Earth, a hodlám se pořádně rozepsat. „Patnáct kaček za číslo! To je vymahačšství, to si radši koupím Mateřídoušku a mám to i s barevnejma obrázkama.“ Komentuje vtipnou poznámku Marťa, která chodí raději pěšky do školy, aby ušetřila na autobus, ale těch 500m ji stejně nezabije. „Není to moc.“ Ozve se Lenča, která ví, stejně dobře jako já, co je to za makačku, její ségra má články na téma Výuka. „Víš, co je s tím práce?“ A ten papír taky někdo musí platit. A věř, že stát to není.“ Na to už Marťa nemá co říct. A začne se zabývat rozpisem akcí na tento měsíc. „Nic moc tu není, otvírání městské knihovny, zasedání studentské rady, věřejnej internet a pro naše sourozence zápis do školy. Ten je už za tři dny, jen doufám, že bude někdo doma, abych nemusela jít s Péťou zase já. Nebo při horším babička.“ Při představě, jak Marťinina babička vede malýho Péťu na zápis mě chytne záchvat smíchu, její babička, trpí silnou sklerózou, je to vlastně babička jak v tom filmu, jo - v Rafťácích, když k ní musela před třema rokama chodit chudák Marťula na hlídání, babička jí pětkrát za sebou nabídla oběd. Nebo, když jsem k ní jednou přišla, abychom šli s Marťou do kina, třikrát se mě zeptala jak se jmenuju. Na konec mi stejně říkala úplně jinak, myslím, že Maruško. Maruško, to se dá snadno splést s Terezkou, ale vrchol byl, když se ná snad po sté zeptala kam jdeme. Nakonec jsme museli ještě čekat, až babička zavolá Martiným rodičům do práce a zeptá se jich, jestli Může Martinku s Maruškou pustit. Vzhedem k tomu, že její rodiče žádnou Marušku neznali, museli jsme s Marťou počkat, na rodiče, kteří měli za chvíli dorazit. Bylo nám jasné, že nás pustí, protože mě dobře znají, kamaradíme se spolu od školky, jenže kvůli babiččiným zmatkům jsme čekali na rodiče, které zdržela kolona na silnici, až jsme nakoc kino nestihli. To jsou však ty vtipné zážitky, z těch horšíh však bylo, když si babička dala čtyřikrát po sobě prášky, vzhledem k tomu že byly silné, vedlo to k vypumpování žaludku. Kdyby to Martin táta tenkrát nezjistil, že chybí léky v krabičce, možná by tu s námi už nemusela být. Naštěstí vše dobře dopadlo a na paní Kašparovou dohlížejí sociální pracovnice. Její zdravotní stav je však natolik dobrý, že zvláda něklkrát děně navštěvovat sousedy i Martininu rodinu, která bydlí na konci města.
Proto mě tak rozesmála představa, že by paní Kašparová měla doprovázet Péťu na zápis. Náš pan ředitel by s ní nemohl, je těžké se s takovým člověkem někdy domluvit.
Protože začne zvonit, vyšplháme se po shodišti do třídy, připravíme si věci na výtvarku a čekáme na příchod pana učitele Jeřábka, pana učitele v nejlepším věku, má už jen pár led před penzí, ale máme ho všichni moc rádi, je s ním sranda, nikdo, kupodivu ani kluci, si k němu nic nedovolí. Když vejde do dveří, všichni instinktivně vstaneme na uvítanou našeho pana učitele, ten se na nás usměje svým bezzubým úsměvem, pokyne na znamení, ať si sedneme a na tabuli napíše téma hodina: Libovolnou technikou nakreslit jarní krajinu. Aspoň, že libovolnou, oddychnu si. Nesnáším totiž plácání s temperami, ani jinými barvami. Sáhnu to batohu pro pastelky a dám se do kreslení.
Hodina uběhne jako voda, mezi tm, co si Jeřábek čte dnešní noviny, my se potichu bavíme,
po zvonění se jen skočíme do šatny přezout a už se hrneme ven. Prší. Ne, že bych déšť neměla ráda, ale kdo by ho měl rád, když si zrovna zapomene deštník a pěkně si nakulmuje hlavu? Co nejrychleji jdeme k autobusové zastávce, holky, ikdyž nemusí, obě mě doprovází. Čekají se mnou deset minut, než mi přijede autobus, který mě odveze na druhou stranu města. Ikdyž Šumperk není nějaké obří město, velký je dost. Cestou domů, kterou mám stále ještě třista metrů od autobusu se stavím v samoobsluze pro rohlíky a nějaký sýr, protože doma zase určitě nic nebude. Ještě se od pokladny jednou vrátím k mrazícím pultům a vezmu jednu mraženou pizzu, která je ve slevě, abych si mohla udělat večeři. Naši se zase vrátí až kolem sedmé a to se mi rozhodně čekat nechce. Naši pracují oba v Olomouci, mamka je sekretářka v jedné firmě, která se zabývá ochranou přírody, vlastně je u nich ředitelství CHKO Jeseník. A táta pracuje jako právník, má soukromou kancelář. Dříve ji měl i přímo v Šumperku, ale v takvém malém městě nemá moc uplatnění, tak začal ve velkém v Olomouci. Oba mí rodiče mají vysokoškolské vzdělání a protože to jsou velmi pracující lidé, nemají na mě zrovna moc času. Né, že by mě neměli rádi, to ne. Právě naopak, jenže když se práce spojí s koníčkem, tak to tak dopadá. Mamka prácí žije, pořád doma dělá různé projekty na téma její práce a já jí s tím ráda pomáhám. Jsem asi po ní, protože mě to také strašně baví. Díky mámě mám spoustu materiálů do školního časopisu a díky tátovi tam mám i spostu poznámek, z právnického hlediska, co se týče reagování lidí u nás na klimatické zmněny. Ikdyž žijeme ve městě rádi jezdíme k babičce, ta žije v jedné malé vesnici na hranicích s Polskem. Kousek za městem Králíky. Tam to miluju, babička má dům na samotě, nejbližší vesnice je dva kilometry.
Přestávka, to nejlepší na škole - jednoznačně přestávka, člověk si popovídá s přáteli, podrbe učitele. sní svačinu, je až nauvěřitelné, co za tak krátkou dobu stihne udělat. Hned co si připravím na další hodinu, odejdu s Lenkou a Marťou na záchod, je to jediné místo, kde nejsou ostatní opice třídy a kde si my tři můžeme nerušeně promluvit. Řekla jsem nerušeně?? Omyl, myslela jsem většinou nerušeně, to by sem však nemohli přijít ty husy z 9A. Takže máme po soukromém rozhovoru, Lenča tedy začne téma takzvaně všeobecné, dostupné pro každé ucho. „Tak jak se vám líbyli včerejší Losťáci?“ No jasně, že mě to nenapadlo dřív, ta neumí mluvit o ničem jiném. než o Losťácích, ale čemu se u ní divit? Je to televizní dealer, a náš zpravodaj o nových filmech a životech herců v jednom. V Hollywoodu se něco šustne a Lenče nám to už hlásí. „Losťáci? Na ty nebyl čas, šprtala jsem anglinu.“ U Marti se není čemu divit, ta šrotí snad i ve spaní. Ne, že by na tom bylo něco zlého, spíše naopak, má skvělé výsledky, a taky má skvělý důvod je mít. Kdyby na vysvědčení nebyly samé, nebyla by Francie, ale pouhý Německo. A Německo by naše hvězda nepřežila, prázdniny bez módy a showbyzbysu? To je jako obloha bez sluníčka. „A co ty Teri, dívala ses?“ Vyruší mě Lenča s přemýšlení. „Ne.“ Stručná odpověď. Mé myšlenky však nahlas vysloví Marťa: „Stručná jako vždycky, kdybys udělala větu rozvitou, tak bys to snad ani nebyla ty.“Protáčím oči v sloup: „Víte, že je zbytečný se mě na to ptát, ty vaše seriálový kraviny zrovna nemus...“ Vyruší mě však Marťa, která se musí o všem informovat: „A co tam bylo Leni? Ukázky vypadali slibně.“ No, teď zvednu hlavu i já, ukázky jsou sice vždycky zajímavý, zvlášť pokud jde o nejsledovanější seriál současnosti. Ale tentokrát mě tam upoutal můj dřívější hrduna, ještě z doby, kdy jsem tenro seriál pravidelně sledovala, Sawyer. „V ukázkách to vypadlalo, že je Sawyer zraněn.“ Podotknu a Lenča se zašklebí: „A pak, že to jsou jen kraviny, není raněnej, mají to jen tak sestříhaný, aby to tak vypadalo, ten zraněnej je Jack, ale už je na tom, jak se dá předpokládat zase OK...“ Víc už Lečino básnění o seriálu neposlouchám, upotá mě však holka, která stojí v rohu umývarný a kouká na zem, instinktyvně se podívám také, převapí mě však, že nic nevidím. Nenápadně žduchnu Marťu, která stojí opřená o zeď, hned vedle mě. „Co?!“ Pohledem naznačím, ať se podívá. Pokrčí rameny. „Tu neznám, kdo to je?“ Chvíli všechny tři stojíme a upřeně neznámý objekt sledujeme. Vypadá úplně mimo, dlouhé černé vlasy splívají kolem bledého obličeje, je celkem pěkná. „Není to ta holka, která přibyla do 7?“ Ozve se Marťa, stále na ní koukáme, jako bychom viděli Marťana. Jaktože si holky z 9A, co stojej hned vedle ní ničeho nevšimou. Lenča hodlá na záhadu přijít, přejde k holkám z devítky, s kterejma se jinak nijak nebaví, otočí se k našemu ostře sledovanému objektu zády a pošeptá jedné z hole, kterou já ani neznám něco do ucha. Ta se ohlédne na dívku v koutě přes rameno, něco Lence pošeptá a pokrčí rameny. Lenča k nám docupitá a hned nám hlásí: Takže Eva říkala, že tu je nová, ale, že je vadná. S nikým nemuví a jmenuje se...“ Zkousne si ret a přemýšlí, ach ta paměť, co Leni? Popichuji ji v duchu. „Jo, mám to“ Jmenuje se Anne Drive něco, to příjmení má jakýsi zamotaný...“ Omlouvá se. „Takže je cizinka“ Konstatuje logické odůvodnění Marťa.
Chvíli se na Anne, mimochodem skvělé jméno, díváme, ale pak Lenča stočí rozhovor na Losťáky = Ztraceni. „Je to čím dále napínavější, jsem zvědavá na další díl, ten bude hodně zaměřenej na život Kate, ještě předtím, než ztroskotají.“ Já Lenču vnímám jen na půl ucha, stále po očku sledují tajemnou dívku, no, vlastně ne tak tajemnou. Už víme i jméno. Proč je tak smutná? A co je na ní vadného? Mé přemýšlení vyruší náhlé rozletění dveří z chodby, vtrhne sem Klára ze sedmičky, znám se s ní jen od vidění, ale nijak moc ji nemusím, patří k drbnám naší školy. „Anne??“ Rozhlíží se po umývárně. „Anne!!“ Zavolá už ostřeji, po té co Anne spatří. „Hledá tě Jordánová, že nemáš vyplněný nějaký papíry, nebo co.“ Anne, která při rozhovoru, který vedla Klára ani nezvedla hlavu. Teď však nepatrně kývla, dala ruce do kapes a vypochodovala ze dveří, které ještě Klára držela. „Mluvila s někým?“ Zeptá se celé umývárny, všechny holky i devítka zvednou hlavy. „Ne“ Neodpovíme sice jednohlasně, ale za to všichni stejně. „Proč?“ Zeptám se jí naopak já. „Jen tak, čekáme na první slovo, který bude patřit nám a ne jen učitelům.“ Mrkne na mě. Z jejího hlasu byl slyšet posměch. „Je to cizinka, možná je jen zaražená, chce to čas.“ Zastane se jí jedna z holek z devítky. Klára pokrčí rameny a ušklíbne se. „Ten měla celej včerejšek a půlku dneška.“ A odchází. Přestanu přemýšlet o nové studentce a jejímu zvláštnímu chování a mrknu se na mobil, kvůli hodinám. „Bude zvonit.“ Oznámím holkám. Sborově se odlepíme oz zdi, o kterou jsme opřené a vydáme se do třídy.
Ještě ani nedosedneme, už zvoní. Natáhnu se pro sešit před sebou, a přejedu si rychle vzorečky pro vypočítání hustoty, co kdyby Hofmanová náhodou přišla s testíkem? To by u ní nebyla žádná novinka. Nestihnu si ani dočíst první způsob výpočtu a do třídy nacupitá profesorka. Odloží své věci na stůl a udýchaně si lokně čaje, který si v hrnku donesla. „Tak.“ Bez zbytečného protahování nám rovnou vyjmenuje tři jména, která nastoupí k tabuli. Tento tip zkoušení nesnáším, vždy, když jste mezi těmi třemi zkoušenými, jste většinou v nevýhodě, pokud umíte jen něco. Pokud otázku položenou vám nezodpovíte, zodpoví jí váš soused, pokud k tomu přidá ještě vlastní názory, kterých si Jordnánice cení, jste zesměšněn před svými sousedy, jako by jste nic neuměl. Je to jednoduché: Pět záludných otázek s chytáky a pět stupňů přísného známkování na jednoho. Co více si přít? Když u Jordánice dostanete trojku, můžete být ještě rád. Je pravdou, že Jordánice je takto přísná, pokud jdeo známkování při ústním, ale když pak dojde na samotné výzo, vždycky vám dá o stupeň lepší známku, než vám vychází, navíc se u ní dají známky nachytat pomocí referátů, které si stahujeme z netu a z pokusů, které si připravujeme doma a kter potom musíme předvést před třídou. Takže když to zhodnotíte se vším všudy, není to zas taková hrůza. Mezi tím, co Jordánice mučí tři žáky, já si v klidu dočtu příklady a ještě si stačím ořezat tužku.
Látka vysvětlena, hodina zakončena, obědová přestávka začíná. Ne, že bych ji měla ráda, protože je obědová, ty nechutnosti, co nám ve škole vaří, jsou tak dobrý akorát na okrasu. Chuťově na otravu. Místo do jídelny, kam zamíří asi půlka lidí z naší třídy vytáhnu z batohu misku se skvělým těstovinovým salátem, který bych mohla jíst skoro pořád, Těstovinové saláty prostě miluju. Lenča s Marťou, které taky nechodí na obědy vytáhnou stejně jako já své misky se salátem. Je to prostě náš zvyk, ve středu salát,. Zvláště, když experimentujeme s naším kuchařským uměním a ochutnáváme výtvory té druhé, začíná zábava, Marťa má stejně jako já s brokolicí, kterou obě milujeme, Lenča má s rajčaty, které už já tak nemusím, ale v salátu mi nevadí.
Hned, co dojíme jdeme se podívat na hlavní nástěnku ke sborovně, už je zde vystaven i papír, od kdy si žáci mohou zakoupit školní noviny, ach ano, noviny, letos jsem do nich zatím o oteplování a nových jevech moc nepsala. Jsem totiž publicistka v oddělení Planeta země, kde se zajímám a specializuji ve psaní na obor oteplování. Noviny, ikdyž je jaro a blíží se konec školního roku mají čím dál větší úspěch tohle číslo, které se bude vydávat za týden bude stát za to. Celou stranu ve formátu A4 mám jen já pro sebe. A to se ví, že toho využiju“ Doma už mám zase spoustu materiálů o projekti Live Earth, a hodlám se pořádně rozepsat. „Patnáct kaček za číslo! To je vymahačšství, to si radši koupím Mateřídoušku a mám to i s barevnejma obrázkama.“ Komentuje vtipnou poznámku Marťa, která chodí raději pěšky do školy, aby ušetřila na autobus, ale těch 500m ji stejně nezabije. „Není to moc.“ Ozve se Lenča, která ví, stejně dobře jako já, co je to za makačku, její ségra má články na téma Výuka. „Víš, co je s tím práce?“ A ten papír taky někdo musí platit. A věř, že stát to není.“ Na to už Marťa nemá co říct. A začne se zabývat rozpisem akcí na tento měsíc. „Nic moc tu není, otvírání městské knihovny, zasedání studentské rady, věřejnej internet a pro naše sourozence zápis do školy. Ten je už za tři dny, jen doufám, že bude někdo doma, abych nemusela jít s Péťou zase já. Nebo při horším babička.“ Při představě, jak Marťinina babička vede malýho Péťu na zápis mě chytne záchvat smíchu, její babička, trpí silnou sklerózou, je to vlastně babička jak v tom filmu, jo - v Rafťácích, když k ní musela před třema rokama chodit chudák Marťula na hlídání, babička jí pětkrát za sebou nabídla oběd. Nebo, když jsem k ní jednou přišla, abychom šli s Marťou do kina, třikrát se mě zeptala jak se jmenuju. Na konec mi stejně říkala úplně jinak, myslím, že Maruško. Maruško, to se dá snadno splést s Terezkou, ale vrchol byl, když se ná snad po sté zeptala kam jdeme. Nakonec jsme museli ještě čekat, až babička zavolá Martiným rodičům do práce a zeptá se jich, jestli Může Martinku s Maruškou pustit. Vzhedem k tomu, že její rodiče žádnou Marušku neznali, museli jsme s Marťou počkat, na rodiče, kteří měli za chvíli dorazit. Bylo nám jasné, že nás pustí, protože mě dobře znají, kamaradíme se spolu od školky, jenže kvůli babiččiným zmatkům jsme čekali na rodiče, které zdržela kolona na silnici, až jsme nakoc kino nestihli. To jsou však ty vtipné zážitky, z těch horšíh však bylo, když si babička dala čtyřikrát po sobě prášky, vzhledem k tomu že byly silné, vedlo to k vypumpování žaludku. Kdyby to Martin táta tenkrát nezjistil, že chybí léky v krabičce, možná by tu s námi už nemusela být. Naštěstí vše dobře dopadlo a na paní Kašparovou dohlížejí sociální pracovnice. Její zdravotní stav je však natolik dobrý, že zvláda něklkrát děně navštěvovat sousedy i Martininu rodinu, která bydlí na konci města.
Proto mě tak rozesmála představa, že by paní Kašparová měla doprovázet Péťu na zápis. Náš pan ředitel by s ní nemohl, je těžké se s takovým člověkem někdy domluvit.
Protože začne zvonit, vyšplháme se po shodišti do třídy, připravíme si věci na výtvarku a čekáme na příchod pana učitele Jeřábka, pana učitele v nejlepším věku, má už jen pár led před penzí, ale máme ho všichni moc rádi, je s ním sranda, nikdo, kupodivu ani kluci, si k němu nic nedovolí. Když vejde do dveří, všichni instinktivně vstaneme na uvítanou našeho pana učitele, ten se na nás usměje svým bezzubým úsměvem, pokyne na znamení, ať si sedneme a na tabuli napíše téma hodina: Libovolnou technikou nakreslit jarní krajinu. Aspoň, že libovolnou, oddychnu si. Nesnáším totiž plácání s temperami, ani jinými barvami. Sáhnu to batohu pro pastelky a dám se do kreslení.
Hodina uběhne jako voda, mezi tm, co si Jeřábek čte dnešní noviny, my se potichu bavíme,
po zvonění se jen skočíme do šatny přezout a už se hrneme ven. Prší. Ne, že bych déšť neměla ráda, ale kdo by ho měl rád, když si zrovna zapomene deštník a pěkně si nakulmuje hlavu? Co nejrychleji jdeme k autobusové zastávce, holky, ikdyž nemusí, obě mě doprovází. Čekají se mnou deset minut, než mi přijede autobus, který mě odveze na druhou stranu města. Ikdyž Šumperk není nějaké obří město, velký je dost. Cestou domů, kterou mám stále ještě třista metrů od autobusu se stavím v samoobsluze pro rohlíky a nějaký sýr, protože doma zase určitě nic nebude. Ještě se od pokladny jednou vrátím k mrazícím pultům a vezmu jednu mraženou pizzu, která je ve slevě, abych si mohla udělat večeři. Naši se zase vrátí až kolem sedmé a to se mi rozhodně čekat nechce. Naši pracují oba v Olomouci, mamka je sekretářka v jedné firmě, která se zabývá ochranou přírody, vlastně je u nich ředitelství CHKO Jeseník. A táta pracuje jako právník, má soukromou kancelář. Dříve ji měl i přímo v Šumperku, ale v takvém malém městě nemá moc uplatnění, tak začal ve velkém v Olomouci. Oba mí rodiče mají vysokoškolské vzdělání a protože to jsou velmi pracující lidé, nemají na mě zrovna moc času. Né, že by mě neměli rádi, to ne. Právě naopak, jenže když se práce spojí s koníčkem, tak to tak dopadá. Mamka prácí žije, pořád doma dělá různé projekty na téma její práce a já jí s tím ráda pomáhám. Jsem asi po ní, protože mě to také strašně baví. Díky mámě mám spoustu materiálů do školního časopisu a díky tátovi tam mám i spostu poznámek, z právnického hlediska, co se týče reagování lidí u nás na klimatické zmněny. Ikdyž žijeme ve městě rádi jezdíme k babičce, ta žije v jedné malé vesnici na hranicích s Polskem. Kousek za městem Králíky. Tam to miluju, babička má dům na samotě, nejbližší vesnice je dva kilometry.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)