Sotva vejdu do tichého domu, přepadne mě zima, která tu je, ani se nepřevléknu a rovnou letím do kotelny zatopit. To je mínus rodiňáku, musíte si topit sami, ještě je možnost na elektrice, ale to je zbytečně drahý, říkají naši a navíc to je potřeba až přijdou mrazy. Co nejrychleji zatopím a vydám se po schodišti nahoru do pokoje, projdu kolem klece s andulkou Sisy a zamířím ke psacímu stolu. Nechám sjet aktovku ze zad na zem a natáhnu se pod stůl, abych mohla zapnout počítač. Než počítač najede, stihnu se převléct a dokonce i nasypat zrní Sisy do klece. Když usednu k počítaču, ani mě nepřekvapí dvě obálky, které blikají na monitoru, jako signál, že mi na icq přišla zpráva. Nebyla jsem na počítači jak dlouho? Tři dny? Určitě tři, naposledy v neděli a dnes je středa. Otevřu obálky, ta první je od Alexe, zvláštní kluk, seznámili jsme se na jednom projektu Live Earth v Brně, já zastupovala s učitelkou přírodopisu naši školu, a on zase jejich Brněnskou. Měli jsme v hodně věcech podobné názory a rozuměli jsme si. Bylo to loni, byl v devítce. Letos je na střední, ale stále si píšeme a podstatou je, že máme o čem.Zve mě do Brna, na výstavu týkající se CHKO. Rovnou mu s lítostí odepíšu, že ne. Teď s takovou spoustou učení to nepřipadá v úvahu. Další obálka patří Lence, psala mi ji už v neděli, jako vždy, nevěděla co je za úkoly. A zase, jako vždy si na školu vzpoměla v půl deváté večer. No jo, měla jsi smůlu Leni, to jsem na počítači nebyla. Odstraním obálku a najedu na elektronickou poštu, na mailu nic, kromě obvyklých přeposílaček, podívám se na ta vtipná videa a najedu si na stránky mamčiny práce, jestli není zrovna na jejich online stránkách. Je to něco jako chat, když tam je, můžu si s mámou naživo psát, samozřejmě, že jen na chvíli, mamka nemá tolik času a navíc může kdykolik přijít šéf a ten by nebyl asi moc nadšený, kdyby zjistil, že místo odpovědí zákazníkům na životní prostředí píše si s dcerou, co bude na večeři. Vzhledem tomu, že tam mamka není, vypnu počítač a jdu si udělat pizzu, kterou jsem si koupila a na kterou mám úděsnou chuť.
Při jídle myslím zase na tu novou holku, od kud asi je, to jméno... Anne, to je anglický. Vypadala tak smutně, zaraženě. V rychlosti hodím talíř do myšky, jdu se znovu převléct do jeansů a vyběhnu ven, ani nejdu na autobus, proběhnu to uličkou kolem kina a vejdu do obchodu s oděvy, už dlouho se ohlížím po nové bundě, tak se podívám. Projdu si všechny přijatelný, ale žádná mi nějak moc do oka nepadne. Vyjdu na ulici a zamířím si to ještě k Takku, značkové prodejně, sice na koci města, ale času mám dost a prachů taky. Sotva vejdu do obchodu, uchvátí mě pohled na modrou bundu, oblečenou na figurýně. Hned ke mě přispěchá, až příliš ochotná prodavačka: „Přejete si?“ Sjede mě pohledem, jako bych snad kradla, či co. „Ano, chci si zkusit tuhle.“ Ukážu prstem na bundu. Prodavačka přistoupí k figurýně a bundu z ní začne stahovat. „Máte štěstí, je poslední.“ Podá mi bundu, odejdu s ní do kabinek a vyzkouším ji, pande jako ulitá, až na ty rukávy, mohli by být delší. Jsem rozhodnutá hned. „Tak co?“ Zeptá se, jned co vyjdu. Kývnu a zamířím ke kase. Naklape požadovanou cenu odsrříhne cenovka a bundu mi zabalí. „869 korun“ Oznámí mi. Podám jí peníze a chystám se odejít, ale koho tu nevidím Dívka ze školy, stojí před obchodem a přez sko se dívá na mě. Trošku se zarazím a cítím se nesvá. Vyjdu z obchodu a zamířím k ní. Rozhodnu se prolomit ledy: „Ahoj“ Pozdravím ji. „Aoj“ Odpovími, češtinu teda skvěle neovládá, ale začátek dobrá. „Ty jsi tu nová, že? Viděla jsem tě dnes ve škole.“ Neodpovídá, jen kývne. „Jak se jmenuješ?“ Zeptám se jí na otázku, ikdyž znám odpoveď. Je to jen kvůli udržení konverzace. „Anne“ Kývnu: „Ahoj Anne, já jsem Tereza.“ Když neodpovídá, pokračuju: „Ty tu někde bydlíš?“ Rozhlédnu se po okolí, zavrtí hlavou. Ta holka snad neumí nic jiného! „U šoly“ Jednoduchá odpověď, ne, že bych já nerada nemluvila ve větách jednoduchých, já nejsem moc výřečná a vím to o sobě, neřejnu více, než je třeba. Ale taková teda rozhodně nejsem. „No, já už musím, domů“ Ukončuji náš velkej rozhovor. „Ahoj“ Řeknu jí, místo odpovědi zase jen kývne. Pomalu jdu, přijdu domů, zamířím do kuchyně a sním zbytek pizzy, vytáhnu si časopis a dám se do luštění, ne že bych v tom nějak vynikala, ale jak se říká, zkušenistmi se člověk učí, já luštím asi od doby, co umím psít. Začínala jsem u obrázkovejch a teď jsem u křížovek třetího stupně a nedoplněné mám jen dvě. Ale s těmi mi pomůže táta, ten je v luštění mistr přeborník. U nás na něj nikdo nemá. Co tu ještě máme? Prolistuji časopis... Sudoku neluštím, na horoskopy nevěřím, melodie na mobil nestahuju. Takže tu není nic, podívám se tedy na horoskop, když tu není nic solidnějšího: Špatný týden, nevystavujte se nebezpečí, pozor na své nejlepší přátele-kijí pikle, a pozor ať nepropasete člověka, který bude, pokud si ho všimnete mít na váš život maximální vliv. Nedejte na posudky a názory jiných. Fakt zajímavej horoskop, větší kraviny tam ani dát nemůžou. Mrknu na hodiny, půl sedmé, znamená, že tu už naši brzy budou. Jdu do svého pokoje a vytáhnu učení, zítra toho na učení moc není, jen zemák a děják, a udělat úkol do matiky. Začnu tedy tou matikou. Tak to je z krku, a teď to učení.
Nestihnu si projet ani hustotu obyvatelstva a vyruší mě přijíždějící auto. Vykouknu z balkónu, našu. Super, samota končí. Cestou do kuchyně se stavím v šatníku pro ještě nevybalenou bundu, abych ji mhla ukázat mamce. Po setkání s Anne mě na s ní nějak i přešla radost. Mamce se nová bunda líbí: „Moc ti sluší, Teri. Je ty rukávy by mohli být delší.“ Kývnu: „Jo mami, já vím, ale tahle byla poslední.“ Podám mamce lístek od bundy a nákupu, ta se však na něj ani nepodívá a zeptá se kolik dohromady?“ Mamka lístky nikdy nekontroluje, kdybych ji chtěla ošidit, šlo by to bez potíží. „Bunda 869korun a nákup 47korun“ Mamka mi podí tisícovku. „Je to i na zítřejší nákup.“ Kývnu, dám jí na podepsání sešit, je děs, že po nás na škole tyhle vymoženosti ještě chtějí. Mamka úkoly nekontroluje, proto je lepší ho dát jí, než tátovi, ten to vždy přepočítává, případně přeměřuje. Právník se v něm nezapře. „Ahoj Teri“ Táta vchází do dveří, úsměv na rtu, něco má v tašce za zády. „Ahoj tati.“ Postoupím o kousek dál, abych viděla, co má taťka za zády, ale on si toho všimne a honem se pootočí. „Ty jsi ale zvědavá!“ Co by to tak mohlo být? Napadá mě, narozky nemám, svátek nemám, nic geniálního jsem neprovedla, nebo snad ano? Aha!! Dojde mi, před měsícem vyšla nová kniha od Danikena, toho já zbožňuju, píše skvěle. Včera jsem se o to nechtěně před tátou zmínila, když jsme se probírali knihovnou. Táta, pokud jde o knihy, schvalujeje, nekoupil by mi žádný dárek jen tak, jako nějakou hloupost. Ale pokud jde o dobré knihy, ty se podle něj nikdy neztratí a jsou to dobře investované peníze. Táta se podívá, co mamka podepisuje. „ÁÁÁ domácí úkol z matiky. Když bude dobře, tak třeba něco dostaneš.“ Jsem jak malá fakt, úplně se potím a přemýšlím, jesti mám úkol dobře, taťka ho přejede a zatváří se spoojeně. Podámi balíček. Nezdržuji se ani nůžkami, prostě ho roztrhnu a vrhnu se pro knihu, přesně pro to, pro co jsem předpokládala. Knížka. Obejmu taťku, poděkuju mu a zapadnu v koupelně, pustím si sprchu a smývám ze sebe stopy dnešnáho dne. A že to byl zvláštní den! Připravím si věci do batohu a ikdyž je teprve půl osmé, jdu do postele, vychutnat si novou knížku.
Bože, jak já tento zvuk nesnáším!! Natáhnu se někam pod postel pro mobil, abych ten příšerný zvuk vypnula. Vlastně to není vůbec špatný zvuk, je to nová písnička od Hilary Duff, jen je puštěná v nesprávnou chvilku.
Pomalu, protože po ránu mám rozlámané tělo dojdu do kuchyně, kde si zapnu konvici, a udělám si kafe, jinak bych snad ani nemohla fungovat. Navíc je dneska osm hodin, tak to vypadá, že ve škole budu do tří, než se dostanu domů, tak do čtyř. Konvoce právě klapla, zaliju si kafe, a pomalu jdu do koupelny, mám to lehčí, než v ostatních rodinách, kde se všichni perou o koupelnu, já ji mám sama pro sebe. Naši jezdí už v půl šesté do práce, takže pohodička.Po raních rutinách, které dělá asi každá holka: líčení, česání,... se zajdu převléct, pustím si Shakitu, písničku číslo jedna - Objection, písnička, která rozproudá krev v žilách. A skvělou píseň spojím s kafem a můžu říct, že mám za sebou úspěšný start. S pěti minutovým předstihem vyrazím na autobusovku, cestou si ještě stihnu koupit svačinu a pokecat s bývalým spolužákem, kterej šel na gympl.
V autobuse je tlačenice jako vždycky, někdo do vás při nástupech a výstupech pořád kope, ždouchá, objímá, pak ani nevíte, zda je to schválně, či nechtic. Kdo se v tom má vyznat? Nevím proč, ale vždycky když se s někým v autobuse takhle mačkám, jako že to je každé ráno, vybaví se mi scéna z jednoho filmu - Kameňák, kdy jedou kámošky autobusem, kde je děsná tlačenice a ta jedna na tu druhou přes půl autobusu volá: „Asi budu matkou!!“ A ta druhá přes půl atobusu: „Neblázni! A s kým?!“ A ta první: „To ještě nevím, nemůžu se votočit!“ Kdybych se mačkala s takovým pěkným klukem, jako byl právě v tom filmu, tak neřeknu nic, ale já při mé smůle se mačkám s nějakým bezdoovcem, kterej strašně smrdí chlastem. Nevím, zda mám víc litovat sebe, nebo mou novou bundu! Při vzpomínce na bundu se mi vybaví Anne, ta divná holky. Vlastně s Klárou i s ostatníma holkama začínám souhlasit, že je divná, nebo vadná. Vždyť se se mnou ani nepokusila mluvit. __ „Auu!!!“__Autobus prudce zabrzdil, a pan smradlavá za mnou do mě pěkně narazil. Ještě, že už příští stanici vystupuju.
Před autobusem na mě čekají holky, po přivítání se vydáme směr škola, ale nespěcháme, jezdím dřívějším autobusem, abychom měli ještě čas pokecat a někdy i kvůli tomu, že mívám sraz z redakcí, ohledně našeho časáku. Pomalu se loudáme přes hřiště, schválně oklikou ke škle a mluvíme o letošním školním zájezdu do Anglie.“Já nevím, jestli pojedu“ Svěřím se holkám. „Proč bys nejela?“ Nechápe Lenka. „Vy jste v balíku, tak v čem je problém?“ No jistě, ta vždy všechno vidí jen v penězích. „O prachy tu nejde.“ Odseknu trochu podrážděně. „Ne?! Tak o co? Máma sekretářka táta právník, o co tu teda jde?!“ Vyjela na mě ostřejc Lenka.Mám Lenku ráda, ale ty její nálady, jen vstane špatnou nohou, a už jsou z toho kamarádské hádky. Navíc nám Lenka závidí, myslí, že prachy jsou vše. Někdy Lenku i chápu, táta alkoholik, věčně v léčebně a máma, jako uklízečka zrovna moc prachů ušetřit nemůže, já jsem nikdy Lence ohledně oblečení ze sekáče a podobnejch věcí nic neříkala a upřímě je to fuk. Lenča si stěžovat nemůže, přes týden je stejně většinu času u babičky a dědy, kteří ji mají rádi a podporují i v jejich zájmech. Dávají Lence peníze na straveny, a ikdyž jim Leňa řekla, že si obědy nekupuje, řekli, že si to má nechat na svačiny, nebo jako kapesné. Co se týče té Anglie, jsou jí ji taky ochotní zaplatit. Já však do Anglie nechci z jiných důvodů, jede se tam o Velikonočních prázdninách a to já trávím prázdniny u babičky, vím, že jsem v tomhle jako malá holka, ale je to prostě něco jako naše tradice, kterou vždycky dodržujeme. Chodíme na výšlapy po horách, obhlížíme přírodu, zajedeme do Polska na nákupy a hlavně vypadneme z města, což je pro mě důležité i po zdravotní stránce, protože jsem silná alergička a astmatička, horské klima je pro mě vysvobození od záchvatů a kašlů.
Lence nemá cenu nic vysvětlovat, zůstanu potichu. Mlčky dojdeme před školu a počkáme na otevření dveří, protože jsme tu brzy. Je mezi námi až trapné ticho, tak zkusím prolomit ticho: „Bude víkend, co podnikneme?“ Na to Marťa hned ožije: „Slyšela jsem, že dávaj nějakej novejch film, je to něco jako pokračování Božskýho Bruse, počkat, jak jen se to jmenuje... jo!! Evan! Božský Evan, mám to. Na to Lenča pokrčí rameny: „Spím u babi, je mi to jedno.“ Vyřešeno, máme plán na víkend. Mimo to chci o víkendu udělat pořádnej úklid pokoje, mám tam v psacím stole takovej bordel, že nemůžu najít absolutně nic, učení je smýchaný s poznámkama k novinám, mezi tím jsou diáře s akcema, časopisy... no, nedá se tam hnout. A taky bych měla vážně zapracovat na mém článku do novin, zatím toho moc nemám. Mamka mi sice slíbila, nějaký vliv oteplování na živočichy na pólech, ale zatím mi nic nedonesla. Asi se mrknu co je o tom nového na netu a půjdu pokecat trochu na icq...
Konečně nás pustí do školy, při výslíkání si Lenča všimne, mé nové bundy. A zase normálě, jako by mezi námi nebyla žádná hádka řekne: „Hezká bunda, Ter.“ „Jo? Díky.“ Jsem ráda, že jsem se trefila do jejího vkusu, té se zrovna moc věcí nelíbí. „Je fakt dobrá!“ Přídá se Marťula.
Ve třídě je ráno rozruch, ostatně jako vždycky, lítaj kolem vás předměty, sem tam vás něco bouchne, opisují se úkoly, prostě jako vždycky. Snad dnešk nějak přežiju, pomyslím si v duchu a přepnu mozek na školu, teda aspoň se o to pokouším.
***
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat