POVÍDKA-Samota (1-První pohled)

Zajímavá, fakt. Sice nevím, co na ní vidím, ale je to zajímavé. Rozhodně lepší než poslouchat řeči učitele o našich svátcích, které jsou celkově nudné, ale když k nim přidá ještě vlastní názory je to nejnudnější hodina dne. Takže radši studuji propisku, není na ní sice nic k vidění, ale prsty si s ní rády pohrají, ťukají ní o lavici, a sledují, jak náplň zajímavě vyjíždí a zase zajíždí dolů. Tuhle činost zvládnu dělat ještě dalších třicet minut, do konce hodiny.
Přestávka, to nejlepší na škole - jednoznačně přestávka, člověk si popovídá s přáteli, podrbe učitele. sní svačinu, je až nauvěřitelné, co za tak krátkou dobu stihne udělat. Hned co si připravím na další hodinu, odejdu s Lenkou a Marťou na záchod, je to jediné místo, kde nejsou ostatní opice třídy a kde si my tři můžeme nerušeně promluvit. Řekla jsem nerušeně?? Omyl, myslela jsem většinou nerušeně, to by sem však nemohli přijít ty husy z 9A. Takže máme po soukromém rozhovoru, Lenča tedy začne téma takzvaně všeobecné, dostupné pro každé ucho. „Tak jak se vám líbyli včerejší Losťáci?“ No jasně, že mě to nenapadlo dřív, ta neumí mluvit o ničem jiném. než o Losťácích, ale čemu se u ní divit? Je to televizní dealer, a náš zpravodaj o nových filmech a životech herců v jednom. V Hollywoodu se něco šustne a Lenče nám to už hlásí. „Losťáci? Na ty nebyl čas, šprtala jsem anglinu.“ U Marti se není čemu divit, ta šrotí snad i ve spaní. Ne, že by na tom bylo něco zlého, spíše naopak, má skvělé výsledky, a taky má skvělý důvod je mít. Kdyby na vysvědčení nebyly samé, nebyla by Francie, ale pouhý Německo. A Německo by naše hvězda nepřežila, prázdniny bez módy a showbyzbysu? To je jako obloha bez sluníčka. „A co ty Teri, dívala ses?“ Vyruší mě Lenča s přemýšlení. „Ne.“ Stručná odpověď. Mé myšlenky však nahlas vysloví Marťa: „Stručná jako vždycky, kdybys udělala větu rozvitou, tak bys to snad ani nebyla ty.“Protáčím oči v sloup: „Víte, že je zbytečný se mě na to ptát, ty vaše seriálový kraviny zrovna nemus...“ Vyruší mě však Marťa, která se musí o všem informovat: „A co tam bylo Leni? Ukázky vypadali slibně.“ No, teď zvednu hlavu i já, ukázky jsou sice vždycky zajímavý, zvlášť pokud jde o nejsledovanější seriál současnosti. Ale tentokrát mě tam upoutal můj dřívější hrduna, ještě z doby, kdy jsem tenro seriál pravidelně sledovala, Sawyer. „V ukázkách to vypadlalo, že je Sawyer zraněn.“ Podotknu a Lenča se zašklebí: „A pak, že to jsou jen kraviny, není raněnej, mají to jen tak sestříhaný, aby to tak vypadalo, ten zraněnej je Jack, ale už je na tom, jak se dá předpokládat zase OK...“ Víc už Lečino básnění o seriálu neposlouchám, upotá mě však holka, která stojí v rohu umývarný a kouká na zem, instinktyvně se podívám také, převapí mě však, že nic nevidím. Nenápadně žduchnu Marťu, která stojí opřená o zeď, hned vedle mě. „Co?!“ Pohledem naznačím, ať se podívá. Pokrčí rameny. „Tu neznám, kdo to je?“ Chvíli všechny tři stojíme a upřeně neznámý objekt sledujeme. Vypadá úplně mimo, dlouhé černé vlasy splívají kolem bledého obličeje, je celkem pěkná. „Není to ta holka, která přibyla do 7?“ Ozve se Marťa, stále na ní koukáme, jako bychom viděli Marťana. Jaktože si holky z 9A, co stojej hned vedle ní ničeho nevšimou. Lenča hodlá na záhadu přijít, přejde k holkám z devítky, s kterejma se jinak nijak nebaví, otočí se k našemu ostře sledovanému objektu zády a pošeptá jedné z hole, kterou já ani neznám něco do ucha. Ta se ohlédne na dívku v koutě přes rameno, něco Lence pošeptá a pokrčí rameny. Lenča k nám docupitá a hned nám hlásí: Takže Eva říkala, že tu je nová, ale, že je vadná. S nikým nemuví a jmenuje se...“ Zkousne si ret a přemýšlí, ach ta paměť, co Leni? Popichuji ji v duchu. „Jo, mám to“ Jmenuje se Anne Drive něco, to příjmení má jakýsi zamotaný...“ Omlouvá se. „Takže je cizinka“ Konstatuje logické odůvodnění Marťa.
Chvíli se na Anne, mimochodem skvělé jméno, díváme, ale pak Lenča stočí rozhovor na Losťáky = Ztraceni. „Je to čím dále napínavější, jsem zvědavá na další díl, ten bude hodně zaměřenej na život Kate, ještě předtím, než ztroskotají.“ Já Lenču vnímám jen na půl ucha, stále po očku sledují tajemnou dívku, no, vlastně ne tak tajemnou. Už víme i jméno. Proč je tak smutná? A co je na ní vadného? Mé přemýšlení vyruší náhlé rozletění dveří z chodby, vtrhne sem Klára ze sedmičky, znám se s ní jen od vidění, ale nijak moc ji nemusím, patří k drbnám naší školy. „Anne??“ Rozhlíží se po umývárně. „Anne!!“ Zavolá už ostřeji, po té co Anne spatří. „Hledá tě Jordánová, že nemáš vyplněný nějaký papíry, nebo co.“ Anne, která při rozhovoru, který vedla Klára ani nezvedla hlavu. Teď však nepatrně kývla, dala ruce do kapes a vypochodovala ze dveří, které ještě Klára držela. „Mluvila s někým?“ Zeptá se celé umývárny, všechny holky i devítka zvednou hlavy. „Ne“ Neodpovíme sice jednohlasně, ale za to všichni stejně. „Proč?“ Zeptám se jí naopak já. „Jen tak, čekáme na první slovo, který bude patřit nám a ne jen učitelům.“ Mrkne na mě. Z jejího hlasu byl slyšet posměch. „Je to cizinka, možná je jen zaražená, chce to čas.“ Zastane se jí jedna z holek z devítky. Klára pokrčí rameny a ušklíbne se. „Ten měla celej včerejšek a půlku dneška.“ A odchází. Přestanu přemýšlet o nové studentce a jejímu zvláštnímu chování a mrknu se na mobil, kvůli hodinám. „Bude zvonit.“ Oznámím holkám. Sborově se odlepíme oz zdi, o kterou jsme opřené a vydáme se do třídy.
Ještě ani nedosedneme, už zvoní. Natáhnu se pro sešit před sebou, a přejedu si rychle vzorečky pro vypočítání hustoty, co kdyby Hofmanová náhodou přišla s testíkem? To by u ní nebyla žádná novinka. Nestihnu si ani dočíst první způsob výpočtu a do třídy nacupitá profesorka. Odloží své věci na stůl a udýchaně si lokně čaje, který si v hrnku donesla. „Tak.“ Bez zbytečného protahování nám rovnou vyjmenuje tři jména, která nastoupí k tabuli. Tento tip zkoušení nesnáším, vždy, když jste mezi těmi třemi zkoušenými, jste většinou v nevýhodě, pokud umíte jen něco. Pokud otázku položenou vám nezodpovíte, zodpoví jí váš soused, pokud k tomu přidá ještě vlastní názory, kterých si Jordnánice cení, jste zesměšněn před svými sousedy, jako by jste nic neuměl. Je to jednoduché: Pět záludných otázek s chytáky a pět stupňů přísného známkování na jednoho. Co více si přít? Když u Jordánice dostanete trojku, můžete být ještě rád. Je pravdou, že Jordánice je takto přísná, pokud jdeo známkování při ústním, ale když pak dojde na samotné výzo, vždycky vám dá o stupeň lepší známku, než vám vychází, navíc se u ní dají známky nachytat pomocí referátů, které si stahujeme z netu a z pokusů, které si připravujeme doma a kter potom musíme předvést před třídou. Takže když to zhodnotíte se vším všudy, není to zas taková hrůza. Mezi tím, co Jordánice mučí tři žáky, já si v klidu dočtu příklady a ještě si stačím ořezat tužku.
Látka vysvětlena, hodina zakončena, obědová přestávka začíná. Ne, že bych ji měla ráda, protože je obědová, ty nechutnosti, co nám ve škole vaří, jsou tak dobrý akorát na okrasu. Chuťově na otravu. Místo do jídelny, kam zamíří asi půlka lidí z naší třídy vytáhnu z batohu misku se skvělým těstovinovým salátem, který bych mohla jíst skoro pořád, Těstovinové saláty prostě miluju. Lenča s Marťou, které taky nechodí na obědy vytáhnou stejně jako já své misky se salátem. Je to prostě náš zvyk, ve středu salát,. Zvláště, když experimentujeme s naším kuchařským uměním a ochutnáváme výtvory té druhé, začíná zábava, Marťa má stejně jako já s brokolicí, kterou obě milujeme, Lenča má s rajčaty, které už já tak nemusím, ale v salátu mi nevadí.
Hned, co dojíme jdeme se podívat na hlavní nástěnku ke sborovně, už je zde vystaven i papír, od kdy si žáci mohou zakoupit školní noviny, ach ano, noviny, letos jsem do nich zatím o oteplování a nových jevech moc nepsala. Jsem totiž publicistka v oddělení Planeta země, kde se zajímám a specializuji ve psaní na obor oteplování. Noviny, ikdyž je jaro a blíží se konec školního roku mají čím dál větší úspěch tohle číslo, které se bude vydávat za týden bude stát za to. Celou stranu ve formátu A4 mám jen já pro sebe. A to se ví, že toho využiju“ Doma už mám zase spoustu materiálů o projekti Live Earth, a hodlám se pořádně rozepsat. „Patnáct kaček za číslo! To je vymahačšství, to si radši koupím Mateřídoušku a mám to i s barevnejma obrázkama.“ Komentuje vtipnou poznámku Marťa, která chodí raději pěšky do školy, aby ušetřila na autobus, ale těch 500m ji stejně nezabije. „Není to moc.“ Ozve se Lenča, která ví, stejně dobře jako já, co je to za makačku, její ségra má články na téma Výuka. „Víš, co je s tím práce?“ A ten papír taky někdo musí platit. A věř, že stát to není.“ Na to už Marťa nemá co říct. A začne se zabývat rozpisem akcí na tento měsíc. „Nic moc tu není, otvírání městské knihovny, zasedání studentské rady, věřejnej internet a pro naše sourozence zápis do školy. Ten je už za tři dny, jen doufám, že bude někdo doma, abych nemusela jít s Péťou zase já. Nebo při horším babička.“ Při představě, jak Marťinina babička vede malýho Péťu na zápis mě chytne záchvat smíchu, její babička, trpí silnou sklerózou, je to vlastně babička jak v tom filmu, jo - v Rafťácích, když k ní musela před třema rokama chodit chudák Marťula na hlídání, babička jí pětkrát za sebou nabídla oběd. Nebo, když jsem k ní jednou přišla, abychom šli s Marťou do kina, třikrát se mě zeptala jak se jmenuju. Na konec mi stejně říkala úplně jinak, myslím, že Maruško. Maruško, to se dá snadno splést s Terezkou, ale vrchol byl, když se ná snad po sté zeptala kam jdeme. Nakonec jsme museli ještě čekat, až babička zavolá Martiným rodičům do práce a zeptá se jich, jestli Může Martinku s Maruškou pustit. Vzhedem k tomu, že její rodiče žádnou Marušku neznali, museli jsme s Marťou počkat, na rodiče, kteří měli za chvíli dorazit. Bylo nám jasné, že nás pustí, protože mě dobře znají, kamaradíme se spolu od školky, jenže kvůli babiččiným zmatkům jsme čekali na rodiče, které zdržela kolona na silnici, až jsme nakoc kino nestihli. To jsou však ty vtipné zážitky, z těch horšíh však bylo, když si babička dala čtyřikrát po sobě prášky, vzhledem k tomu že byly silné, vedlo to k vypumpování žaludku. Kdyby to Martin táta tenkrát nezjistil, že chybí léky v krabičce, možná by tu s námi už nemusela být. Naštěstí vše dobře dopadlo a na paní Kašparovou dohlížejí sociální pracovnice. Její zdravotní stav je však natolik dobrý, že zvláda něklkrát děně navštěvovat sousedy i Martininu rodinu, která bydlí na konci města.
Proto mě tak rozesmála představa, že by paní Kašparová měla doprovázet Péťu na zápis. Náš pan ředitel by s ní nemohl, je těžké se s takovým člověkem někdy domluvit.
Protože začne zvonit, vyšplháme se po shodišti do třídy, připravíme si věci na výtvarku a čekáme na příchod pana učitele Jeřábka, pana učitele v nejlepším věku, má už jen pár led před penzí, ale máme ho všichni moc rádi, je s ním sranda, nikdo, kupodivu ani kluci, si k němu nic nedovolí. Když vejde do dveří, všichni instinktivně vstaneme na uvítanou našeho pana učitele, ten se na nás usměje svým bezzubým úsměvem, pokyne na znamení, ať si sedneme a na tabuli napíše téma hodina: Libovolnou technikou nakreslit jarní krajinu. Aspoň, že libovolnou, oddychnu si. Nesnáším totiž plácání s temperami, ani jinými barvami. Sáhnu to batohu pro pastelky a dám se do kreslení.
Hodina uběhne jako voda, mezi tm, co si Jeřábek čte dnešní noviny, my se potichu bavíme,
po zvonění se jen skočíme do šatny přezout a už se hrneme ven. Prší. Ne, že bych déšť neměla ráda, ale kdo by ho měl rád, když si zrovna zapomene deštník a pěkně si nakulmuje hlavu? Co nejrychleji jdeme k autobusové zastávce, holky, ikdyž nemusí, obě mě doprovází. Čekají se mnou deset minut, než mi přijede autobus, který mě odveze na druhou stranu města. Ikdyž Šumperk není nějaké obří město, velký je dost. Cestou domů, kterou mám stále ještě třista metrů od autobusu se stavím v samoobsluze pro rohlíky a nějaký sýr, protože doma zase určitě nic nebude. Ještě se od pokladny jednou vrátím k mrazícím pultům a vezmu jednu mraženou pizzu, která je ve slevě, abych si mohla udělat večeři. Naši se zase vrátí až kolem sedmé a to se mi rozhodně čekat nechce. Naši pracují oba v Olomouci, mamka je sekretářka v jedné firmě, která se zabývá ochranou přírody, vlastně je u nich ředitelství CHKO Jeseník. A táta pracuje jako právník, má soukromou kancelář. Dříve ji měl i přímo v Šumperku, ale v takvém malém městě nemá moc uplatnění, tak začal ve velkém v Olomouci. Oba mí rodiče mají vysokoškolské vzdělání a protože to jsou velmi pracující lidé, nemají na mě zrovna moc času. Né, že by mě neměli rádi, to ne. Právě naopak, jenže když se práce spojí s koníčkem, tak to tak dopadá. Mamka prácí žije, pořád doma dělá různé projekty na téma její práce a já jí s tím ráda pomáhám. Jsem asi po ní, protože mě to také strašně baví. Díky mámě mám spoustu materiálů do školního časopisu a díky tátovi tam mám i spostu poznámek, z právnického hlediska, co se týče reagování lidí u nás na klimatické zmněny. Ikdyž žijeme ve městě rádi jezdíme k babičce, ta žije v jedné malé vesnici na hranicích s Polskem. Kousek za městem Králíky. Tam to miluju, babička má dům na samotě, nejbližší vesnice je dva kilometry.